Malíř a výtvarník Drahoslav Šolta

Portrét světoběžníka na jedné jeho životní zastávce

Text: Norbert Hirschfeld

Při vstupu do útulné galerie ve čtvrti Börner Göttingen upoutají návštěvníka pestré až křiklavé akrylové obrazy göttingenských památek od malíře Drahoslava Solty, který zde svá díla momentálně vystavuje. V tomto městě vzniká rovněž jeho nová kniha „Pohledy na Göttingen“.

Malíř sám je protipólem svého expresívního „hlasitého“ umění, přičemž on sám je spíš nenápadný a působí ostýchavým dojmem. Göttingenský podnikatel Heinz – Peter Adams, který byl umělci po několik let nápomocen při aklimatizaci a asimilaci v Německu, o něm říká: „Je velmi skromný.“ Solta o sobě tvrdí, že mu nejde tak o jeho osobu jako takovou, ale spíš, a to především, o malířství samotné. Některé obrazy prodal i bez podpisu: „Pro mne to není tak podstatné.“ Maluje pro malování a tak i prodává bez velké lítosti. Samozřejmě že existují obrazy, které on sám ovažuje za obzvlášť zdařilé, ale tento pocit se může také rychle změnit.

Drahoslav Solta se narodil v tehdejším Československu v roce 1960. Na otázku, jak se dostal k umění, zpočátku neměl žádnou jasnou odpověď. „Maloval jsem prakticky pořád“ dodává na vysvětlenou. V době komunismu neměl téměř žádné hračky, proto již ve třech letech začal malovat prakticky vše, co se kolem něho dělo. Zejména ve škole v předmětech, jako zeměpis a dějepis, nikdy si nic nezapisoval, ale jen kreslil. Po základní škole studoval Solta na umělecké škole a také na Akademii umění v Plzni. Později se účastnil různých sympozií za účelem získání dalších znalostí a dovedností v různých oborech jako malířství, grafika, kresba nebo sochařství. Na poli uměleckého vzdělání dosáhl Solta velkých úspěchů a byl rovněž velmi úspěšný v art terapii.

Po pádu železné opony a otevření hranic v roce 1989 cestoval po Evropě a nakonec se usadil ve Španělsku, kde žije se svojí životní družkou v Esteponě na Costa del Sol. Až do doby, kdy začal cestovat, byla jeho tvorba formována socialistickým uměním, byla daleko realističtější než v současnosti. Ve Španělsku se mu naskytla možnost se plně seznámit s novými proudy současného umění ve všech jeho podobách – jak píše Manfred Boetzkes, ředitel Stadtmuseum Knochenhauer Amtshaus v Hildesheimu, v předmluvě k jeho knize „ Kein stilles Leben“ (Žádná selanka).

U Solty nedošlo k žádnému převratnému zlomu, ale jeho talent a úspěch postupně narůstal, vysvětluje Heinz Peter Adams, který umělce velmi dobře zná a při rozhovoru mu pomáhá překlenout malé jazykové nedostatky. Umělec vzpomíná, jak jeden Rus, galerista, přiletěl svým soukromým tryskáčem a nakoupil 22 obrazů a že i bývalý tajemník Borise Jelcina vlastní také jeden jeho obraz. Göttingenský podnikatel Adams objevil Soltu asi před 15 lety při jsvé cestě po Španělsku. Byl unešen, navštívil několik výstav a nakoupil obrazy. V roce 2004 pozval malíře na dva týdny do Göttingenu. Město však na umělce tak silně zapůsobilo, že zde zůstal sedm měsíců, vzpomínají oba s úsměvem.Jejich vzájemný vztah charakterizuje podnikatel jako „spolupráci a rodinné spojení“.

V té době vzniklo mnoho obrazů s tematikou historických staveb města Göttingen. Kromě toho napsal Solta knihu „Kein stilles Leben“, ve které jsou zejména jeho zátiší, krajinky, ale také již některé pohledy na historická zákoutí Göttingenu. Podle kunsthistorika Boetzkeho zaznamenal umělec podstatný odklon od přejímání moderní malby. Na obrazech ze Španělska jsou barvy ovlivněné světlem spíš měkčí a jakoby v oparu, vysvětluje Adams. Od té doby používá Solta však tóny sytější a křiklavější, jedná se o zřejmé přiblížení se německému expresionismu.

Podnikatele fascinuje na jeho obrazech skutečnost, že „tytéž objekty lze zachytit a namalovat z různých úhlů pohledu a perspektiv“ říká a prochází galerií. Očividně dojat zůstává stát před obrazem Staré radnice viděné z ptačí perspektivy, sotvakdo může tvrdit, že tento pohled na radnici kdy viděl. Malíř vysvětluje, že aby to mohl zachytit, musel vystoupat do věže kostela sv. Jana, udělat několik skic a následně ve svém ateliéru obraz namaloval. Již v roce 2000 pojal Solta nápad k sepsáni knihy göttingenských vedut. Nejdříve to byly kresby, které následně převedl na plátna. Dnes je jich již celá sbírka. Od prosince je Solta opět v Göttingenu až do doby, kdy bude kniha hotová. Jeho díla jsou k vidění v galerii Dietfried Schlichting Antiquitäten a již ve zmíněné galerii výše. Recenzenty knihy jsou podnikatel a znalec umění August Quensen a Manfred Boetzkes, který ve své recenzi na knihu „Kein stilles Leben“ píše, že způsob uměleckého vidění zůstává v rovině optimismu a radosti. Totéž se vztahuje i na veduty významných architektonických budov Göttingenu, které působí jakoby plné tajuplného života.

Radost ze života

Text: Prof. Manfred Boetzkes

Drahoslav Solta, jako mnoho umělců 20. století, je autodidaktem. Inspiraci a cesty k uměleckému projevu hledal a také nacházel již v podmínkách reálného socialismu. Nejprve pracoval jako arteterapeut a při svých pracovních pobytech v Polsku, Sovětském svazu a NDR si měl možnost otestovat různá prostředí pro svoji uměleckou tvorbu. V důsledku politických změn po roce 1989 nemohl však jako umělec již doufat v materiálně zajištěnou budoucnost.

Solta se proto rozhodl, po zhroucení socialistického zřízení v ČSSR, umělecky využít turbulencí přinášejícíh změny. Po roce 1989 se usazuje ve Španělsku, kde využívá jedinečné příležitosti, jak se vypořádat s aktuálními proudy v současném umění ve všech jeho formách. Spolehlivým základem jeho nové umělecké orientace byl nepochybně zájem o klasickou modernu, který si přinesl již z Československa.

Jisté umělecké vypořádání se s obrazovými předlohami moderního malířství Solta v podstatě vyjádřil ve svých dílech z 90. let. To ho přivedlo k ceněnému originálnímu stylu tvorby. V pracech z přelomu století je ovšem patrný odklon od této tradice: Vnímání a poznávání reality se přenáší do emocionálního a expresívnějšího zobrazování světů.

Tento transformační proces názorně završuje umělecké medium, prostředek, který je pro klasickou modernu zcela charakteristický a v Soltově umělecké tvorbě zaujímá ústřední místo - totiž "zátiší". Umělcům z období impresionismu a všech dalších ismů moderny, zejména pak kubismu, dadaismu, surrealismu a pop-artu, se již od rané renesance nabízí s oblibou používaná forma umělecké sebereflexe - tj. možnost, jak co nejlépe interpretovat a definovat svoji vlastní tvorbu. Také Solta využívá tento způsob ve svých četných zátiších. A právě v jeho případě zaznamenává obrazové ztvárnění do jisté míry nečekanou, tvůrčí a nezřídka ironickou proměnu: v "zátiší", "Nature morte" , "obrazech neživých a nepohyblivých předmětů" (Slovník umění 1985) je patrný jistý dynamicky se rozvíjející životní prostor, k jehož zobrazení efektně využívá neoexpresionistických a pečlivě zvolených prostředků naivního umění.

Nicméně zde vzniká něco přesvědčivě vlastního, originálního: jakýsi dynamický mikrokosmos, jakoby odněkud z hloubi "člověka" vyvržený, který nejrůznějšími formami dává divákovi tušit všudypřítomné okouzlení a zároveň vitalitu pramenící z každodenního poznávání makrosvěta. Stinné stránky ponechává umělec plánovitě neosvětleny na rozdíl od optimistického a veselého náhledu na svět.

Soltova umělecky nepozměněná radost ze života ovlivnila nejen "zátiší", ale celou jeho uměleckou tvorbu. Jeho obrazy městské krajiny nesou pečeť takového radostného pohledu na svět, často vědomě citovaného mistry surrealismu. Stejně tak i uspořádání jeho uměleckých vyobrazení umožňuje optimistické a pozitivní poznávání světa. Toto platí zejména u Soltových obrázků architektonických památek tak charakteristických pro město Göttingen, jakoby plných tajuplného života.

Malíř Drahoslav Šolta - Daleko od středomořského povětří

Text: PhDr. Marie Pospíšilová, historička, 3.3.2011

Stojíte na jevišti a představujete se v různých rolích. Rozvěšujete své obrazy a zůstáváte v pozadí (v zákulisí). Zahrajete virtuózně skladbu a po koncertě jdete jednoduše domů. Kdopak je ale za všemi těmi uměleckými výkony? Dnes v rubrice deníku „ Profil umělce“: malíř Drahoslav Solta.

Když vám Drahoslav Solta podá ruku, síla jeho stisku jakoby neodpovídala jeho postavě. Pohlédnete-li na jeho statné tělo, neočekáváte určitě žádné pastorální pohlazení. Přesto patří v Československu narozenému malíři, který je při setkání velmi přátelský. Je to asi proto, že měl zřejmě v životě štěstí.

Žije na jihu Španělska, procestoval celou Evropu, měl i nabídku žít v Jižní Africe. Při svých cestách po Španělsku se jednou zastavil „na kávu“ v Marbelle, vzpomíná Solta a bylo z toho 15 let, kde žije dodnes poblíž tohoto turistického střediska. Až 200 zákazníků z celého světa kupuje u něj pravidelně obrazy, říká dnes 44 letý malíř. Mezi zákazníky je i göttingenský podnikatel Heinz Peter Adams, který ho pozval na několik měsíců do Göttingenu. Mecenáši, jako je pan Adams ve Španělsku nejsou, říká malíř.

Na uměleckou akademii nechodil, říká Solta. „ Nechtělo se mi tak dlouho studovat.“Jeho životopis uvedený na internetu akademické studium ale uvádí. Že by vytváření umělecké legendy? Jeho kariéru odstartoval dárek k narozeninám od jeho ženy, původem z Argentiny, se kterou se seznámil ve Španělsku. Dostal od ní „nádherné akrylové barvy“ ke svým 32. narozeninám a také pobídku: „Musíš malovat!“

A také že ano, nejprve začal malovat u sebe doma. Obrázky jsem rozdal přátelům, vypráví překvapivě pěknou němčinou. V roce 1994 vystavoval poprvé na nedělním trhu s uměním v Marbelle. Tam jsem měl úspěch, říká Solta. Potkal tam zajímavé zákazníky z celého světa a galerie se o něm dověděly. V současné době prodávají jeho obrazy obchodníci s uměním z Madridu a Sevilly. Umělečtí poradci z Holandska a Spojených států šíří jeho slávu samozřejmě v souvislosti s uměním, které on sám považuje za dekorativní záležitost. Zátiší nebo španělské krajinky jsou tím, co se nejvíc kupuje. O oblibě barev svých zákazníků vyvinul Solta vlastní teorii, Švédové se rozhodují pro obrázky, na kterých převládá modrá a žlutá, Finové upřednostňují modrou a bílou a v Německu je sháňka po červené a zlaté – jsou to všechno barvy na vlajkách jmenovaných zemí.

Ale Solta sám má jiné ambice. Po několika týdnech v Göttingenu se ve svých obrazech vzdálil od středozemního klimatu, barevnosti a světla jižního slunce. Nyní maluje v téměř čistém německém expresionismu, jakoby na počátku minulého století. Věnuje se výlučně místním motivům. Daroval jeden obraz škole Janusze Korczaka v Nikolausbergu, dva další poslal do aukce. Výtěžek půjde jako příspěvek na přístavbu této školy. Doufá také ve spolupráci s tamními žáky na projektu, velké mosaice, která by zdobila fasádu této školy.

Obrazy Drahoslava Šolty

Text: PhDr. Marie Pospíšilová, historička, 3.3.2011

Obrazy Drahoslava Šolty na první pohled vyzařují radost ze života a tvorby a tento pozitivní náboj přenášejí také na diváka. Je to podstata líbivosti a úspěchu malířovy tvorby. Malíř Drahoslav Šolta se narodil 25.3.1960 v Hranicích na Moravě a dětství a mládí pak prožil v Mariánských Lázních, kde navštěvoval lidovou školu umění a získal základy výtvarného vzdělání od místních výtvarníků. Žádnou výtvarnou školu však neabsolvoval a byl tak ponechán sám svému uvážení využití výtvarných prostředků, což vedlo k vytvoření svébytného výtvarného projevu. Při jeho vzniku hrála evidentně hlavní úlohu radost z tvorby a potřeba přenášet své osobní vjemy okolí na plátna, a to pak konkrétně plátna velkých rozměrů. S pozitivním viděním světa a tvůrčí radostí potom souvisí nejspíš i výrazná svěží barevnost, libující si v červeních a modřích, přičemž tyto barvy jsou často použity i nezávisle na skutečnosti, kde tedy živé jasné barvy obrazů neodpovídají šedi skutečnosti. Je to tak další zmalebňující prvek obrazů, pozitivně vnímatelný divákem.

Ve vytváření stylu obrazů je patrné poučení výraznými světovými osobnostmi malířství, mezi nimiž je třeba jmenovat hlavně Paula Cézanna, Henri Matisse či Marca Chagalla. Odrazy poučení jejich tvorbou ve vlastních obrazech jsou pak dalším krokem k snadnějšímu pochopení a líbivosti pro diváka, který tvorbu daných malířů zná a je s ní srozuměn.

Zkušené oko si brzy všimne, že malíř se příliš nezabývá kompozicí, což ani není dost dobře možná, když evidentně rád živelně maluje prostě z jednoho rohu obrazu do protějšího a tapetově tak vykrývá plochu obrazu. Takže budeme v obrazech těžko nacházet osu tzv. zlatého řezu, která je stěžejním principem kompozic obrazů od doby italské renesance a školení malíři ji stále využívají dodnes, neboť lahodí lidskému oku a malíři se dodržováním těchto starých zvyklostí vystříhávají nelibého příjímání divákem, kterému by se nevyvážená kompozice mohla nelíbit.

Nevyužití ustálených principů kompozice se však v Šoltových obrazech ztrácí vedle toho, že zobrazené objekty - ať stavby či předměty zátiší se jakoby kácí na všechny strany - což už je určitý záměr, dodávající obrazům výraznou malebnost. V případě snahy o precizní rovné tvary by vynikly nepřesnosti a ty by pak byly chápány jako nedostatky malby. Takto naopak malíř dosáhl osobitého projevu, působícího velmi příznivě, optimisticky a malebně.

Drahoslav Šolta se tak svým osobitým výtvarným projevem, postaveným na svém osobním živelném vnímání okolního světa a neovlivněném školskými poučkami a zažitými výtvarnými principy, postavil do řady malířů, kteří bývají označováni jako představitelé naivní či inzitní tvorby - ve světovém malířství bývá za otce tohoto výtvarného projevu považovaný Francouz Henri "Celník" Rousseau, dále je výraznou osobností právě již jmenovaný Marc Chagall a u nás je vhodné v osobitém pojetí malby staré architektury a pražských zákoutí jmenovat zejména Karla Chabu. Dílo Karla Chaby sice bylo nejspíš právě pro jeho zmalebňující rysy a líbivost doceňováno již za malířova života a měl a má mnoho napodobitelů, avšak jinak obecně je tento typ výtvarného projevu mnohem víc oceňován v zahraničí než u nás. U nás je přeci jen stále vžité oceňovat dokonalý školený projev a neškolené živelné tvorbě vytýkat její nedostatky. Již před řadou desetiletí existoval předpoklad, že i v našem prostředí dojde ocenění přirozená tvůrčí vášeň, ale překvapivě se tak nestalo. Proto je stále u nás situace složitější v příjímaní osobitějších výtvarných projevů.

Zcela jinak je tomu však v zahraničí a Drahoslav Šolta vyšel vstříc pochopení a přijetí své tvorby tím, když na jaře 1989 odešel do Španělska. Tam se vrhl do malby rozměrných pláten a začal vystavovat. Největší význam pro docenění jeho tvorby a největším úspěchem bylo, že jeho obrazy byly vybrány pro expozici The Royal Societly of British Sculptors v r. 1999 v Londýně. Jiným úspěchem bylo, když si jeho tvorby všiml ruský galerista, který zakoupil 22 obrazů a jeden obraz si zakoupil tehdejší prezident Boris Jelcin.

Význam pro další vývoj Šoltovy tvorby pak mělo, když se na cestě po Španělsku se Šoltovými obrazy setkal obchodník z německého Göttingenu Heinz Peter Adams, který zakoupil několik jeho obrazů. Následně jej pak v R. 2004 pozval na 14 dnů do Göttingenu. Starobylé německé město však Šoltu natolik okouzlilo, že tam zůstal sedm měsíců, aby svým typickým malebným způsobem maloval starobylou německou architekturu a tajemná městská zákoutí. Těmito obrazy měl v Göttingenu velký úspěch a navázal trvalou spolupráci. Jeho velkým podporovatelem se stal Heinz Peter Adams. Nezůstal však stranou zájmu odborníků a jeho tvorbu ocenil i Manfred Boetzkes, ředitel městského muzea v Knochenhauer-Amtshaus Hildesheim, který se mu věnoval ve své studii "Kein stilles Lebens". Oceňoval radostnou náladu obrazů.

Závěrem k prognóze oceňování tvorby Drahosalva Šolty, tj. co je hlavním zájmem sběratelů, zda tvorba malíře bude mít v budoucnu současnou hodnotu nebo jeho hodnota klesne či stoupne. Vzhledem ke skutečnosti, že v našem prostředí není dosud zcela doceněno, co se vymyká zvyklostem, tj. školené malbě se všemi danými principy a v tomto směru zde panuje jistý deficit, vzniká tu předpoklad teprve postupného doceňování tvorby takového typu jako je dílo Drahosalva Šolty. V tomto směru je prognóza oceňování tvorby Drahoslava Šolty v budoucnosti jistě příznivá.

V dalším ohledu pak se můžeme opřít o principy, jak se ukazují u tvorby jiných malířů, kde třeba na příkladu největšího světového malíře 20. stolení Pabla Picassa lze názorně demonstrovat, že živelná rychlá tvorba množství obrazů není důvodem poklesu zájmu či hodnoty děl. Důležitá je stálá síla a intenzita výpovědi, tj. aby měl malíř co sdělit a dále je třeba, aby se nezastavil vývoj formy. Fatální chybou mnohých malířů bylo, že se urputně obávali opustit formy, s nimiž dosáhli úspěchu. Chybně se domnívali, že když jednou měli úspěch, že si tím úspěch udrží stále. Avšak vyvíjí se vše, celý svět a vyvíjet se musí i formy tvorby malíře, který musí stále hledat a nikdy neustrnout. Tento vývoj nemusí být bouřlivý, popírající předchozí. Avšak umělec se mu nesmí bránit. V souhře všech těchto faktorů pak spočívá budoucí pochopení a ocenění tvorby malíře.